Zamyšlení
Možná Vám připadá, že tyhle stránky mám jen na politoväní se. Možná to tak je. Ovšem když to všechno nemůžete "vyzvonit" živý duši, tohle může být fajn. A je. Píšu sem to, co mě napadne, to co cítím. Když to zpětně, třeba po měsíci čtu, přijde mi to dovela směšný. Ale v tu danou chvíli jsem to tak opravdu cítila. Je zvláštní, jak se nad tím tskhle člověk pozastaví. Vybaví se Vám všechno, co jste zažívali,všechna bolest i všechna radost z minulosti. Není to zajímavé, jak ty vzpomínky fungují?
Když se otočím do minulosti a čtu staré řádky, uvědomuji si, že i přes všechnu nenávist v nich schovanou, jsou tam ukryty i kousky štěstí. Že to zní jako nesmysl? To možná trochu ano, ale i pokud si člověk myslí, že víc na dně být nemůže a že jeho život ztrácí smysl, kouká jen na to špatné. Vždyť i v tom nejhorším životě musí být trocha štěstí. A každý z nás nějaké má. Když jste smutní, většinou odepřete všechno krásné a upnete se jen na to špatné,smutné. Ať už jste jakkoliv položeni ve smutku, musíte v sobě najít tu odvážnou osobnost, která chce bojovat proti stavům smutku, stresu a bezmoci, tu osobnost, která nezapomíná na své nejbližší,na rodinu a přátelé,protože vždycky tu bude někdo, kdo vám podá pomocnou ruku i když budete až po pás zahrabáni v bolestech a neklidu. Vždycky tu někdo takový bude. Můžu sama o sobě říct, že jsem na vlastní kůži zažila, jaké to je, když potrebujete pomoc, ale nikdo vaší bolest nevidí. Musela jsem to dát trochu najevo, aby si toho někdo všiml. Nemyslete si, že je to ubohé. Člověk, který ví, že sám nezvládne jít dál, se musí zviditelnit. Samozřejmě ne zbytečně moc. Uvidíte, že se najde dobrá duše, která vás vrátí do života, jen tomu musíte taky něco obětovat. Přesně, jak se říká, "za mrakem je vždy slunce".
Vzpomínky fungují na podobném principu. Můžete je sami ovládat. Stejně jako svůj návrat ze dna na vrchol. Můžete jim také říct:"stop" nebo naopak zavelet:"play" stejně jako když se chcete dostat z hlubil na hladinu...
Když čtu staé texty a vidím v nich minulost, musím se tomu pousmát, protože teď je všechno úplné jinak. Lidi, které jsem urážela a nadávala jim, jsou teď mými blízkými a spolu se minulosti smějeme. Naopak ti, které jsem "milovala" jsou jen známými a v našich pohledech je prázdnota, ve které zbyly krásné chvíle. Přijde mi, že čím jsem starší,ať už třeba o týden, či měsíc, mám tendenci měnit své názory, jsko kdybyvh aktualizovala svůj mozek. Tím dostávám i jiný pohled na situaci. Nikdy ale nezmizí to, co jsem cítila v danou dobu.
Doufám, že vás můj "článek" dovedl k zamyšlení a že si z toho vezmete nějakou radu, nebo jen zkušenost..