Až když někoho ztratíš, uvědomíš si, jak moc jsi ho miloval.
Jako malou m naučila tolika věcem, pletla mi copánky, myla mi hlavu, dělala mi snídani. Brala jsem to jako samozdřejmost. pokaždé když jsem za ní přijela, měla jsem připravený pokojíček, ustlanou postýlku, a na stole malý dáreček. pokaždé když jsem se vzbudila a vylzla z pokoje, byla naproti v kuchyni a luštila křížovky. Zvedla hlavu, usmála se, a zeptala se mě jak jsem se vyspala. Ten její úsměv nikdy nezapomenu. Byla krásná.
Skoro každý den jsme spolu venčily pejsky a občas mě vzala do města nakupovat. Strašně jsem si toho vážila. Většinou jsem "zapomněla" řict slovo "děkuji". nevím jestli to pro mě bylo samozdřejmé nebo ne, ale ted toho lituji. Když jsem byla malá holčička, tak jsme skoro každé léto jezdívali k moři. Užívali jsme si rodinnou dovolnou ve 3. Smály jsem se spolu, když si táta pokaždé spálil záda a nadával. Nebo když jsme poád hrály "člověče nezlob se". Po nějakém čase jsme si to začali i psát. Naší "ligu" jsem vedla. Měěla jsem z toho vždycky strašnou radost. Čas dovolených u moře skončil, ale pokračovali jsme na Sycheráku. Lítali jsme po čechách a poznávali nocvou krajinu. Jednou jsme šli nahoru na Čerchov. Pro mě s babičkou to bylo za trest. Nejen kvůli špatné obuvi, ale taky kvůli naší síle. táta úplně v pohodě a my se za ním vlekly. Pokaždé když jsem si s ní povídala jako "ženská s ženskou" hrozně jsem se červenala. Vždycky ze m chtěla mít hodnou holčičku a já zloíbila jak kluk. Už jako malá jsem od ní dostávala líčidla a malovala se u ní. Vždycky se mi smála když jsem měla rtěnku po celém obličeji. Vždycky mi napustila plnou vanu s pěnou, vysypala mi tam hračky a byl ode mě "klid"
Teď v té mé pubertě jsme si moc nerozumněly. já měla svoje zájmy o kterých jsem nechtěla mluvit a byla jem vůči ní uzavřená. hrozně toho lituju. je toho tolik co bych jí tak moc chtěla říct ale už prostě nemůžu. Čas nás rozdělil. I když to pro ni bylo možná osvobození. Poslední slova, co jsem jí řekla byla: děkuju mám tě ráda" . hrozně jsem se bála, že to budou moje "slova na rozloučenou". Jenže opravdu byla. Když jsem se dozvěděla tu strašnou zprávu, málm se mií zastavilo srdce. Slzy mi tekly proudem nemalý čas. Hlavou se mi promítaly všechny vzpomínky, zážitky, rady, slova, pohledy, úsměvy, hádky, bezmoc, pravda.. zkrátka všechno s ní.
Ironii je, že nejhodnějším lidem se vždycjky stanou ty nejhorší věci. Co všechno si za celý život prožila, o všechno protrpěla, co obětovala...
Kdybych nevěděla kdo to je, asi bych jen stála s otevřenou pusou a nevěřila, jakl se tolik špatných věcí může přihodit jednomu hodnému člověku.
Moje babička→ moje hrdinka! ♥
Vždycky na ní budu vzpomínat! nebude den, abych na ni nepomyslela. Vždy si ji budu brát jako vzor. Hrozně mi chybí. Strašně mě bolí co se všechno stalo. Mrzí a bolí mě každá i klidně malá hádka s ní. Miluju jí. A tohle nejsou jen slova, tohle je cit. Jen, to že bez ní nemůžu být jsem si uvědomila až ted, když už je pozdě. Čas na nikoho nečeká, prostě stan se co má se stát. Osvobodila se z trápení. I když my jsme z toho v úzkých. pro ní už je svět krásný. už jí nic nebolí, už se netrápí, už je v nebi. V nebi, ze ktérého na nás shlíží a ze kterého ná hlídá.
Cokoliv ted udělám, udělám to pro ni.
Opustila nás. A my jsme tad zůstali,abychom žili dál.
Vše co udělala, jak pro nás tak pro sebe, nebylo zbytečné.
Navždycky v mém srdci ♥ Babičko, děkuji ti že jsi tu pro mě byla. nikdy na tebe nezapomenu. Slibuju.