¨Poslední dny na základní škole
Zdá se to být krásné, ukončit jednu kapitolu života a začít novou. Ale ne všichni to vnímají pozotivně. Někdo by zůstal na základce pořád,ale proč? Co je tady drží? Přátelé. Kamarádi. Známí. Fakt, že tady v téhle budově, v tomhle místě strávili 9 let svého života a zrovna tu část dospívání. Na základní škole vyrostli, z dětí se stali dospělí, uvědomělí lidé. Musí být hrozné, být učitelem a sledovat, jak ten život plynne. Vidět ty prvňáky, kteří jsou ještě neohrabaní, malí, a za chvíli je vidět v deváté třídě. A takhle pořád dokola. Roky. Desetiletí. Nejen pro učitele, ale i pro nás žáky to je těžké. My už se sem nevrátíme, my už nikdy neprojdeme branami školy jako žáci. Někdo se těší a myslí si, jak to bude super, ale opak je pravdou. Každý z nás si jednou vzpomene na "starou dobrou" základku a bude vzpomínat. Na kamarády, přátelé, dokonce i učitele, slzička ukápne. Teď na konci deváté třídy už nás všichni považují za dospělé, jenže my? Když jsme sem přišli do té první třídy, byli jsme velcí, namacgrovaní a dospělí školáci, ale ted jsme malé děti, co ještě nechtějí žít dospěle, chceme se bavit, užívat si a dělat cokoliv nezodpovědného.
Život není fér. Za několik dní odejdeme a zbydou tu po nás jen fotky, nějaké průšvihy a hlavně hromada vzpomínek. Až se sem jednou vrátíme a budeme chodit stejnými chodbami, myslím, že se na nás navalí mraky a hromady vzpomínek, jako starý hrad, jehož tajemství vycházejí najevo, až když je člověk uvnitř.